„Na lavičce jsem klidnější, než jsem býval na hřišti“, říká asistent trenéra benáteckého dorostu MICHAL BOHDAN.

Před zahájením této sezóny jsi pověsil kopačky na hřebík a stal ses asistentem trenéra benáteckého dorostu. Co tě k tomu vedlo?
Řekl bych, že mě k tomu vedlo takové momentální vyhoření. Prostě scházela chuť a neměl jsem z fotbalu úplně takovou radost, proto jsem pověsil kopačky na hřebík. Zda jen dočasně nebo úplně, to ukáže čas.

Bylo pro tebe velkou změnou usednout na trenérskou lavičku?
Samozřejmě to je určitá změna, člověk to vnímá z druhé strany. Připravuji tréninky, řeším ideální sestavu na zápas, včetně dobře zvolené taktiky a v neposlední řadě musím více komunikovat s hráči, jestli jsou po zdravotní stránce připravení do tréninku či do zápasu. Jsou to věci, které jsem jako hráč prakticky řešit nemusel.

U dorostu spolupracuješ s hlavním trenérem Radkem Lacinou. Jak máte rozdělené své kompetence a jak se ti s ním spolupracuje?
S Radkem Lacinou se oba známe již od žákovských let, a to jak z fotbalu, tak i z hokeje. Víceméně jsme oba trochu věděli, co od sebe můžeme očekávat, a to i po lidské stránce, což je pro mě velice důležité. Všichni musí táhnout za jeden provaz. Za sebe mohu říci, že spolupráce klape dobře a doufám, že to tak vnímá i Láca. Vzhledem k tomu, že téměř všechny fotbalové věci spolu probíráme a radíme se, tak si myslím, že nám spolupráce funguje na dobré úrovni.

Jak zatím hodnotíš váš tým. Kde jsou jeho slabiny a kde přednosti?
Náš tým patří věkovým průměrem k nejmladším v soutěži, a to i přesto, že se v tabulce pohybujeme v první pětce, to je pro mě velmi pozitivní. Jako přednost bych viděl především fotbalovost a chuť pracovat a zlepšovat se. Naopak určitou slabinu máme, v některých momentech, v menší fyzické vyspělosti v osobních soubojích. Přisoudil bych to právě k našemu nižšímu věkovému průměru. Asi zavedeme pověstné Franzovy tataráčky..

Ve své kariéře jsi patřil spíše k impulzivním hráčům. Musíš se na trenérské lavičce více krotit?
Pravda, pár nejen žlutých karet jsem ve své kariéře nasbíral za své impulsivní chování na hřišti. Když máš emoce v sobě, těžko je krotíš (smích). Nicméně si myslím, že na lavičce jsem klidnější, než tomu bývalo na hřišti. I když to je spíše otázka na Radka Lacinu, třeba se pletu (smích).

Už jsi to trošku v úvodu nakousl. Vnímáš se spíše už jako trenér, nebo ještě existuje možnost, že by ses vrátil na trávník v hráčském dresu?
Jak říkám, nikdy neříkej nikdy. Pokud by mi to dávalo smysl, tím pádem by přišla nová chuť a časově bych to zvládal, tak kdoví…Vrátit se na hřiště jako hráč už pro mě ale není prioritou.

Za svoji aktivní kariéru jsi hrál pod mnoha trenéry. Pod kým se ti hrávalo nejlépe a co sis od něho třeba odnesl?
Za svou kariéru jsem opravdu hrál pod vícero trenéry a každý měl něco, co jsem se od něho naučil, a jak se říká, tak i vzal. Některý trenér mi seděl více, některý méně a některý vůbec (smích). Pokud bych však měl jednoho vypíchnout, tak by to byl Pavel Jareš z mého angažmá v Litoli za dob takzvané litolské pohádky (smích). Pavel uměl tým fotbalově připravit, parádně vyhecovat na zápas a měl přirozenou autoritu u hráčů, ale zároveň byl lidský a kamarádský. Nezkazil žádnou legraci. Avšak jakmile toho někdo zneužil, nebo tým neodváděl výkon, který měl, uměl opravdu zařvat a srovnat ho do latě (smích).

Vraťme se poslední otázkou ještě k tobě. Vyhovuje ti angažmá u mládežnických kategorií, nebo by ses v budoucnu nebránil ani trénování dospělého týmu?
Na rovinu si sám osobně nedovedu představit, že bych trénoval přípravky. Před jejich trenéry smekám pomyslný klobouk. Naopak dovedu si představit, že trénuji takzvaný jedenáctkový fotbal, nikoliv tedy přípravku či žákovský tým, v nichž se hraje v menším počtu. Už pár let jsem z těchto kategorií pryč a asi bych nevěděl, jak na to (smích). Z toho mi tedy vyplývají dorostenecké a seniorská mužstva. Zda bych se tomu nebránil, to je taková širší otázka. Když se podívám na některé své bývalé spoluhráče, ať už je to Ondra Murárik, nedávný trenér Dobrovice či Martin Škarecký, trenér Polabanu Nymburk, tak vlastně oba vklouzli takřka ihned po konci kariéry k trénování seniorských mužstev.

Sdílet