"Pokud bych fotbal neměl rád, dávno bych skončil", říká bývalý benátecký útočník a současný asistent trenéra mladších žáků PETR BURYÁN!

Petře, úvodem zavzpomínej na své začátky v Benátkách nad Jizerou. Kdo a v kolika letech tě k fotbalu přivedl a jakými kluby jsi poté prošel?
K fotbalu mě přivedl otec. Začínal jsem asi v šesti letech. Mými prvními trenéry byli pánové Dalibor s Novákem, dnes už bohužel nežijící. Celou svoji mládežnickou kariéru jsem strávil v Benátkách nad Jizerou. Když jsem byl na vojně, půl roku jsem hrál za Horky nad Jizerou okresní přebor. Poté jsem se vrátil zpět do Benátek. Po třicítce jsem se odstěhoval do Chotětova, kde jsem začal hrát i trénovat.

Pocházíš z fotbalové rodiny, v níž fotbal hrají i oba bratři. Byl u vás doma vždy fotbal velkým tématem?
O fotbale jsme se pochopitelně bavili, všichni jsme ho totiž od mala hráli a žili jsme jím. Nic jiného tedy u nás neexistovalo, fotbal byl u nás na prvním místě. Na dovolenou se jezdilo jen v době fotbalové přestávky.

V polovině 90. let sis v Benátkách zahrál i krajský přebor. Jaké máš na toto období vzpomínky?
Řekl bych, že vzpomínky jsou spíše smíšené, jelikož jsme de facto hráli pouze o záchranu. Nikdo moc nevěděl, co se zdejším fotbalem bude. Myslím si, že ho tu zachránil předseda klubu Zdeněk Šulc starší, i kvůli němu se tu hrál krajský přebor. Poté následovaly i nějaké sestupy. Přesto jsem byl rád, že jsem si takovou soutěž zahrál.

Ještě před tímto období jsi ale slavil úspěchy také v dorostenecké kategorii, že?
Pod vedením trenéra pana Šáchy a vedoucího mužstva pana Kyziváta jsme hráli krajský přebor dorostu, z nějž jsme postoupili do divize. Tenkrát jsme měli šňůru snad čtyřicet zápasů bez porážky. Tuto sérii jsme přerušili až v Příbrami na škvárovém hřišti. Tohle jsou moc pěkné vzpomínky. Když jsem byl v dorostu poslední rok, chodil jsem i na lavičku A-týmu, který tehdy trénoval bývalý sparťanský obránce Jaroslav Kotek.

Dlouhá léta nyní působíš v Chotětově. V minulosti jsi tu trénoval a stále hraješ i za B-tým či C-tým. Jak se toto všechno dá zvládat? Vždyť v současné době jsi i asistentem trenéra u benáteckých mladších žáků U13…
Opravdu je to náročné. Pokud bych fotbal neměl rád, dávno bych skončil. Nechci říci, že bez něj nemůžu být, ale jsem rád mezi lidmi i dětmi. Snažím se to skloubit i s prací, jelikož dělám na tři směny, navíc ve volnu opravuji automobily. Kvůli tomu jsem i skončil coby trenér mužů v Chotětově, s nimiž jsme postoupili do 1.A třídy. Nyní se spíše věnuji synovi a chodím si zahrát právě za chotětovské béčko i céčko, abych se hýbal.

Jak již bylo řečeno, jsi také asistentem trenéra benáteckých mladších žáků. Proč ses rozhodl pro svůj návrat do Benátek nad Jizerou?
Částečně to bylo kvůli tomu, že tu hraje můj syn, ale spíše bych řekl, že to bylo kvůli tomu, že jsem byl osloven, abych pomohl trenéru Martinu Tottovi, který tu byl na celý tým sám. Dohodl jsem se, že mu rád pomůžu a budu mu při ruce. Je to trochu něco jiného, když jsem celý život trénoval muže a nyní jsem u mládežnického týmu.

Benátecký klub se, za dobu, kdy jsi tu nepůsobil, určitě docela dost změnil. V čem vidíš největší rozdíl?
Změna je určitě velká. Celý areál je nový, krásný a moderní, změnilo se také hřiště. Stejný tu je vlastně jen správce.

Mladším žákům se v podzimní části soutěže výsledkově příliš nedařilo. Čím to je a co by se mělo zlepšit, aby se benátecký tým U13 dostal na vítěznou vlnu?
Někteří naši hráči jsou fotbaloví, pokud ale v utkání jednou nebo dvakrát inkasují, přestanou si věřit. Bohužel máme výškově jeden z nejmenších týmů v soutěži. Na podzim byla utkání, ve kterých jsme měli na vítězství, kdybychom skórovali jako první, určitě by se nám lépe dařilo a zápas bychom třeba i zvládli. Přesto si myslím, že z některých budou dobří fotbalisté a pokud se s nimi bude pracovat dál, mohou něco dokázat.

Sdílet